Tak Záhy, 23 sezon v dresu SKV, jaká to byla jízda?
„Jedním slovem - SKVělá! Poslední dva roky už dost omezená, jelikož jsem chodil pouze na zápasy a úplně vynechával tréninky, hlavně kvůli práci a dojíždění z Mnichova Hradiště, kde momentálně s přítelkyní bydlíme. V SKV jsem už od elévků a rozhodně nelituji rozhodnutí celou dobu zůstat v tomto klubu. SKV není jen tým, je to rodina. Poznal jsem tu tolik skvělých a úžasných lidi z řad funkcionářů, trenérů i spoluhráčů, že jsem strašně rád za to, že jsem tu zůstal. Vlastně jsem odejít ani nemohl. Vzpomínám si, jak mi tehdejší prezident klubu Pavel Jírů jednou na schůzi řekl, že mě nikam nepustí ani za milion (smích).“

Když si vzpomeneš na úplné začátky, jak jsi se vlastně v SKV objevil?
„Někdy na začátku roku 2003 mi táta doma řekl, že by byl rád, abych dělal nějaký sport. Hned jsem měl pro něj odpověď, protože jsem chtěl chytat v hokeji. Jenže mi v tu dobu bylo 10 let, neuměl jsem vůbec bruslit a náklady na hokejového brankáře byly opravdu vysoké. Takže jsem z negativní reakce rodičů byl hodně zklamaný. Každopádně jsem věděl, že moje místo je v bráně, takže se nabízely jen ty sporty, kde je brankář. Táta mi nabízel fotbal, házenou nebo florbal. Vybral jsem si florbal, protože tam jsem byl hokejovému brankáři nejblíž. Tak mě táta vzal v dubnu do Riegrových sadů na Vinohradech, kde v místním sokolu trénoval tým HC Coyotes. Na první trénink jsem byl vybaven botaskami, tepláky a mikinou. Helmu tenkrát táta kupovat ještě nechtěl, protože si nebyl jistý, jestli mě florbal chytne. Na tomto tréninku byl tehdy i současný výborný reprezentační brankář Lukáš Bauer, který za tým už v té době chytal, a ochotně se nabídl, že si můžu půjčit jeho helmu. Každopádně jsem byl z prvního tréninku tak nadšený, že o týden později jsem měl už vlastní a moje kariéra mohla začít. Výstroj mi rodiče pořídili až v létě a v září jsem už odchytal svůj první zápas.“

Prošel jsi celou mládeží, na které ročníky vzpomínáš nejvíc?
„Snad každá sezona tady byla něčím výjimečná. Kdybych měl ale některou vyzdvihnout, byla by to sezona 2007/2008 ve starších žácích. Tým převzal trenér Mirek Hladík a tomu se z nás povedlo vytvořit opravdu skvělý mančaft. Poprvé v životě jsme jeli na soustředění, tenkrát do jihočeské Třeboně, a pamatuji si, jak jsme z toho byli nadšeni. Vytvořili jsme s mladíky dobrou partu, táhli jsme za jeden provaz a společně se chystali znovu postoupit do nejvyšší soutěže, ze které jsme rok předtím sestoupili. Cíle se nám povedlo dosáhnout a postoupili jsme z prvního místa. Byl to fantastický rok plný skvělých zážitků a nikdy na něj nezapomenu. Byla velká škoda, že se následující sezonu mančaft rozpadl, protože náš ročník 92 přešel o kategorii výše do dorostenců. Ale jak jsem řekl, každá sezona tady byla něčím výjimečná a vždy jsem si ji s přáteli opravdu užil.“

Ještě v mládežnickém věku jsi nastoupil také za A tým na jednu třetinu. Jak vzpomínáš na své krátké angažmá v áčku?
„Je to tak, v A týmu mám odchytanou jednu třetinu a to ještě věkem jako dorostenec. Tenkrát to pravidla ještě umožňovala. Ke konci sezony mělo áčko potíže s brankáři, tak jsem občas dostal pozvánku na trénink a párkrát dostal nabídku jít na zápas jako náhradník. Hrálo se play off druhé nejvyšší soutěže s Kladnem a prohrávali jsme 0:2 na zápasy. Třetí utkání se nám vůbec nepovedlo a po druhé třetině jsme, myslím, prohrávali 2:10. Před koncem druhé třetiny mi trenéři řekli, ať se připravím, že tu třetí odchytám. Dostal jsem tam jeden gól, ale zápas se nám povedlo stáhnout až na 8:11. Trenéři mě pak stahovali z branky a zkoušeli jsme to se šesti hráči v poli. Bohužel se nám utkání zvrátit nepovedlo a prohráli jsme nakonec 9:13. Zážitek to ale byl silný, hlavně díky našim fanouškům. Vzpomínám na to hrozně rád.“

Proč to v A týmu nevyšlo podle tebe o něco víc?
„Faktorů asi bylo vícero. Florbal mě bavil hlavně díky mým spoluhráčům a kamarádům a ty jsem měl ve svých kategoriích. Postupem času se blížila maturita a vysoká škola v Pardubicích a já jsem upřednostnil školu před sportem, takže jsem chytal za béčko, céčko i déčko. Svého rozhodnutí ale opravdu nelituji, vzhledem k tomu, že jsem od malička věděl, jakou práci chci dělat, tak bych áčku stejně nemohl dávat sto procent.“

Velkou část další kariéry jsi pak strávil v Benfice. Jak vzpomínáš na léta v béčku?
„Mám jen ty nejlepší vzpomínky. V divizi jsme patřili mezi top týmy a většinu zápasů vyhrávali. Jednou jsme dosáhli i prvního místa, ale pravidla nám nedovolovala postoupit výš. Hodně jsem si to tam užíval. Nekladly se tam nějaké zvláštní nároky, prostě se chodilo dvakrát týdně na trénink, po trejnu někdy posedět na pivko a jednou za dva nebo tři týdny nás čekaly dva zápasy. Takový režim už se dal s mojí prací v pohodě zvládat, byť ta účast na tréninku nemohla být stoprocentní. Hodně mě to bavilo a to bylo pro mě nejdůležitější.“

Postupem času ses přesunul převážně do céčka, kde jsi teď chytal řadu let. Co tě nejvíce bavilo na chytání v C týmu?
„Dnešní céčko totiž bývalo déčko. Tým se tenkrát vytvořil pro mladé hráče, kteří nechtěli nebo neměli na to být v áčku. Béčko a céčko byli ještě tenkrát trochu ‚uzavřené‘ týmy a hráčů bylo hodně. Proto vedení přihlásilo i čtvrté mužstvo, kde se mohli začleňovat nově příchozí hráči do mužské kategorie a zároveň se zde rozehrávali junioři a pomalu si zvykali na dospělé soutěže. Postupem času se z déčka stalo dnešní céčko, jelikož jsme v soutěžích přeskočili původní C tým. Vítězilo se a postupovalo výš a výš, až jsme se nakonec dostali do nejvyšší možné regionální ligy, a tu jsme zatím vždy udrželi. Kromě první sezony jsme se vždy umístili v horní půlce tabulky. Takže mě bavilo být součástí týmu už od jeho vzniku až do dneška. Zároveň jsem měl možnost hrát se svými dlouholetými přáteli, a to je pro mě osobně ten největší zážitek.“

Některé sezony byly velmi úspěšné a céčko skončilo několikrát první, tak které ročníky bys nejvíce vypíchl?
„Asi sezonu 2018/2019. To jsme byli druhý rok v regionální lize a povedlo se nám ji vyhrát. Rok předtím se nám ligu podařilo udržet s odřenýma ušima a hned v další sezoně přišel tenhle skvělý výsledek. I následující ročník jsme měli velmi slušně rozjetý, ale sezonu ukončil covid. Byla to velká škoda, ale nedalo se nic dělat. Pandemie pak ustupovala a zase jsme mohli začít hrát. Nutno podotknout, že liga se každým rokem stávala kvalitnější a navazovat na předchozí výkony bylo náročnější. Vždy ale náš trenér Gusta Ondrejčík stanovil cíl ligu udržet, a to se nám pokaždé povedlo.“

Postupem času pro tebe bylo náročné skloubit práci a florbal. Je to tak? Je to i důvod tvého konce?
„Je to ten největší důvod. Život na dráze je strašně komplikovaný. Stát se strojvedoucím byl můj sen už od malička a moji nejbližší přátele v týmu to vždy věděli. Je to krásná práce, která má ale svoje velmi stinné stránky. Jako strojvedoucí vstáváme na směny třeba ve 2 hodiny ráno, vracíme se domů po půlnoci, máme i dvoudenní směny, kdy spíme mimo domov v nějakém městě, noční směny, bojujeme s nekonečnou únavou, vyčerpáním, nekvalitním spánkem. Negativ a dopadů v osobním životě má ta práce opravdu hodně. Takže logicky i vůle sportovat je víc a víc na ústupu, ale snažil jsem se s tím bojovat. Nic však netrvá věčně a všechno musí jednou skončit.“

Na závěrečném turnaji pro tebe kluci přichystali překvapení v podobě fandění a nějakých těch darů, tak byl jsi překvapen? A jak sis poslední zápasy užil?
„Užil jsem si je strašně moc. Nečekal jsem to, byl jsem opravdu mile překvapený. Čekal jsem, že si půjdeme po zápase sednout, popít, zavzpomínat, ale že dorazí tolik přátel, to jsem vůbec nečekal. Strašně moc si toho vážím. Zápasy se nám sice vůbec nepovedly, to mi ale ten krásný pocit ani trochu nezkazilo. Jste prostě SKVělí a moc Vám všem za ten den děkuji!“

Můžeme prozradit, že jsi obdržel také zarámovanou kartičku ve stylu NHL, na které jsou tvé statistiky, jež jsme od tebe „potají‘ získali. Bylo vedení statistik něco, co tě u chytání bavilo?
„Dárek to byl skutečně krásný a originální. Slovy ani nedokážu popsat, jak nadšený jsem z toho byl. Opravdu geniální nápad a těším se, až si svoji kartičku pověsím na zeď. Vzpomenu si totiž nejen na svoji brankářskou kariéru, ale i na ty úžasné lidi, které jsem kolem sebe měl. Všichni okolo mě už dlouho vědí, že statistikám dávám určitou pozornost. Sledovat čísla a data mě vždy bavilo a stále baví. Není to na sportu to nejdůležitější, jsem ale zastáncem toho, že čísla toho dokážou hodně ukázat. Osobní statistiky si vedu už od začátku. Mám deník, kde mam čísly znázorněnou každou sezonu a kde mám zaznamenané i nějaké osobní úspěchy a poznámky.“

Jak bys zhodnotil partu lidí, která kolem tebe byla během tvého angažmá v SKV?
„Jak jsem už zmínil, měl jsem tu možnost poznat opravdu úžasné lidi. Jsem hrdý na to, že spoustu z nich mohu nazvat svými kamarády. Myslím, že hlavně díky kamarádům jsem prožil tak dlouhou kariéru trvající 23 let. Bavilo mě to v tomhle týmu natolik, že jsem ani neměl v úmyslu odcházet někam jinam, třeba i za lepším. Hrát s přáteli bylo pro mě důležitější než kariérní růst. Vždy tomu tak bylo a jsem strašně rád, že jsem tu zůstal. Je tu dodnes spousta lidí, kteří pro klub dýchají, obětují mu spoustu volného času, a to je na tom to krásné a obdivuhodné. Bylo mi ctí být součástí tohoto klubu.“

Dlouho jsi přispíval třeba na klubový web nebo jsi chodil s partou lidí pořádat, dokonce ještě v době, kdy za pořádání nebyly žádné odměny... Bylo pro tebe SKV velkou a důležitou částí života, že jsi mu věnoval tolik času?
„To bylo období střední školy a člověk sportem žil. V týdnu jít třikrát na trénink a víkendy trávit na vlastních zápasech nebo na pořádání utkání áčka můžu či žen. Pořádání nás bavilo, debatovali jsme u toho, užili si legraci, zároveň jsme tým podporovali. Zpětně musím říct, že to byl opravdu parádně strávený čas. Odměny jsme nepotřebovali. Dělali jsme to pro tým i pro sebe. Brali jsme to jako pomoc našemu klubu, který je pro nás důležitý. SKV jsem obětoval opravdu hodně času, ale jsem za to strašně rád. Musím se s tím pořád opakovat.“

Tvá aktivní florbalová kariéra končí. Čemu se teď budeš věnovat nejvíce? Bude více času na sledování NHL a tvého oblíbeného klubu San Jose Sharks?
„Tak vzhledem k tomu, že se NHL hraje hodně v noci, tak na tuto aktivitu si koncem kariéry moc času navíc neudělám (smích). Získám tím o něco více volného času pro sebe a přítelkyni, která taky pracuje na dráze, takže najít společný volný čas je složité. Stále se snažím aktivně pohybovat, rád si jdu zaběhat, zahrát squash s kamarády nebo si zajít na výšlap do hor, tedy času na tyto aktivity bude trochu více, přestože čím jsem starší, tím je vůle slabší. V létě navíc máme s přítelkyní svatbu a rádi bychom v budoucnu založili rodinu. Bude třeba se tak více věnovat rodinným povinnostem. Beru to tak, že něco starého, krásného skončilo a něco nového zase začne.“

Kariéru v SKV jsi na ligové úrovni uzavřel, ale nevylučuješ někdy starty za turnajový tým Chalapeňos, který jste dali s partou přátel zhruba v roce 2011 dohromady?
„Rozhodně nevylučuji, naopak. Velice rád si časem zase zachytám, jen nesmím rapidně přibrat, abych se vešel do výstroje. Určitě si ale s chutí v našem turnajovém týmu s kamarády zahraju a snad i získáme nějakou tu medaili nebo pohár.“

Co bys na závěr vzkázal celému SKV?
„Celému SKV přeji úspěch ve všech kategoriích a soutěžích, zejména našim mužům rychlý návrat do nejvyšší soutěže a ženám také jednou cestu zpět do extraligy. Dále všem přeji spoustu vítězství, plno zábavy, krásných zážitků a úsměvů na tváři, bez toho to totiž nejde. Věřím, že tenhle tým má potenciál být stále lepším, a že v budoucnu se zařadí mezi top celky. Lidem uvnitř klubu přeji, ať je jejich práce stále baví a naplňuje, ať neztrácejí chuť i elán. A rád bych vzkázal všem hráčům, kteří by třeba někdy uvažovali hrát za SKV, ať neváhají a jdou do toho. V tomhle klubu to má smysl.“

Foto: Matouš Faktor