Zbyňo, po dlouhých 12 letech ses v SKV rozhodl uzavřít svou vrcholovou kariéru. Jaké tě k tomu vedly důvody?
„K tomuhle rozhodnutí jsem dospěl přirozeně postupem času. Už před dvěma lety, když v SKV končil můj brácha, jsem začal přemýšlet, kdy přijde řada i na mě. Po zranění, které mě provázelo celou sezonu 2022/2023, jsem ale věděl, že chci ještě pokračovat. Chtěl jsem si naplno užít další rok a skončit v momentě, kdy budu spokojený se sebou a svojí hrou. Ročník 2023/2024 byl takový až ke konci sezony, kdy jsem se začal herně cítit zase jako já, ale pořád jsem neměl pocit, že je to dost. Navíc každý se v týmu interně vyhlašuje MVP a ten rok jsem skončil v pořadí druhý. V ten moment jsem věděl, že příští rok budu o něco lepší a že to pro mě bude ten správný okamžik, kdy kariéru uzavřít. To se povedlo, MVP jsem získal a měl jsem jasno, že nastal správný čas skončit.“

Když se celkově ohlédneš za svou kariérou, jaká podle tebe byla?
„Jsem za všechno, co se stalo vděčný. Jsem vděčný, že jsem mohl patřit mezi nejlepší hráče týmu, být u klíčových momentů a pomáhat formovat celý tým. Také jsem moc rád, že jsem mohl tolik let hrát na nejvyšší úrovni a po celou dobu si držet svůj herní styl. Tak jsem se chtěl prezentovat a bral jsem to jako svoji identitu. Je to něco, co mě osobně děsně bavilo. Hrát jeden na jednoho, připravovat góly nebo přehrávat situace do prázdné brány. Tyhle aspekty jsem potřeboval a jsou pro mě určitou rovnováhou mezi zábavou ze hry a výkonem. Myslím si, že jako hráč jsem měl velký přehled a cit pro hru. Chtěl jsem tvořit rozdílové situace, ale vždy jsem k sobě potřeboval právě někoho, kdo můj herní styl dokáže doplnit. Na druhou stranu mám spoustu výčitek. Mrzí mě, že právě v těch prvních pěti letech na SKV jsem sportu nedal víc. Že jsem netrénoval častěji, nebyl jsem na sebe přísnější a nepracoval na svých slabinách. Spoléhal jsem se převážně na talent a zpětně vím, že jsem mohl být daleko lepší hráč.“

Do SKV jsi přišel pod Honzou Pazderou v roce 2013. Řekl bys tehdy, že na Vinohradech strávíš takovou řádku let?
„Upřímně, vůbec bych to neřekl. Na začátku první sezony jsem si ani nebyl jistý, jestli se chci florbalu dlouhodobě věnovat. Bral jsem ho spíš jako volnočasovou zábavu a nijak zvlášť jsem ho neprožíval.
Ale právě ten první rok všechno změnil. Velkou roli v tom měl Honza Pazdera i spoluhráči, kteří na mě přenesli svůj zápal. Přechod do mužské kategorie mi otevřel oči - najednou se pro mě florbal stal zase vášní a já chtěl být jeho součástí. Ke konci roku jsem si byl velice jistý, že florbal chci hrát dál a hlavně, že ho chci hrát v SKV.“

Jaké momenty ze své vinohradské éry bys vypíchnul?
„Nejrychleji mi naskočí dva velké momenty - postupy do superligy v letech 2014 a 2018. Nejsou to moje momenty, ale celého SKV. Jsou však stěžejní pro podobu celého klubu, jaký je dnes. Až teď vidím, jak důležité bylo oba postupy zvládnout. Ten první v roce 2014 byl vlastně ambiciózním cílem trenéra Honzy Pazdery. S Jeho příchodem do SKV si sestavil svůj tým a s klukama jsme mu cíl pomohli splnit. Pro mě to byla první sezona, a jak jsme zmiňoval v předchozí otázce, moc jsem si to nepřipouštěl. Až do doby, kdy Míša Dolejš ve čtvrtém semifinále na mantinelu obehrál Motejzíka, já dal svůj první a zároveň poslední hattrick a my následně otočili celou sérii a vyhráli 1. ligu. Druhý postup v roce 2018 už byl cílem celého týmu. Vrátil jsem se tehdy z hostování ve Švédsku a s klukama (brácha, Jenc, Ftak, Hartis) jsme chtěli dokázat, že patříme mezi ty nejlepší v Česku. Zápasy sice byly výsledkově vyrovnané, ale pocitově jsme věděli, že jsme byli o úroveň lepší než ostatní.
Osobně jsem měl děsně rád ročníky 2014/2015 a 2015/2016, kdy jsme s bráchou, Milanem Bínou, Lukášem Gregorem a Honzou Linhartem hráli ‚totální florbal‘. Byla to radost, nádherné kombinace a naše nahrávka krosem přes celé hřiště se stala pojmem. A nakonec individuální moment, poslední kolo základní části proti České Lípě, kdy jsem v prodloužení dal rozhodující gól a kvůli tomu jsme postoupili do čtvrtfinále superligy. Byla to taková rána, že balónek vylétl z brány a já chvíli ani nevěděl, že je to gól.“

Byl jsi ale také u nešťastných momentů. Co bylo klíčové k tomu, aby se tým a potažmo klub z těchto horších momentů zvedl?
„Ano, u těch horších momentů jsem samozřejmě byl také. Ale každá sezona měla svůj konec a s novou přišla šance vše změnit. A mám pocit, že pokaždé v týmu zůstalo pár lidí, kteří situaci dokázali zvrátit, i když vše vypadalo, že horší situace už nemůže nastat. Tohle pomyslné ‚jádro‘ většinou tvořili hráči, kteří následující rok patřili k těm nejdůležitějším lidem v týmu. Ať už to bylo po sestupu do 1. ligy v roce 2016 nebo během covidové sezony, kdy se hrálo o záchranu. Právě tito hráči, kteří byli s týmem na pomyslném dně, byli potom v těch klíčových momentech rozhodující.“

Jaký byl tvůj nejhezčí zážitek v SKV?
„Rád bych zmínil spoustu herních momentů – protože florbal byl vždy hlavní důvod, proč jsme v týmu byli, a za dvanáct let jich bylo opravdu hodně. Není ve sportu lepší pocit než vyhrát. Ale když se ohlédnu zpět, musím říct něco jiného. V prvních letech v SKV jsem měl hrozně rád atmosféru, kterou mimo hřiště tvořili tehdejší ‚lídři‘ týmu a vedení – Lancík, Mišák, Standa, Houris, Buchtič a další. Po každém domácím zápase připravili akci, Standa byl nejlepší bankéř týmu. S odstupem času si strašně cením toho, kolik do týmu investovali svého volného času. A tehdy navíc fungoval i moc hezký vztah mezi mužským a ženským áčkem, což dělalo klub výjimečným.“

Všechny tři poslední sezony se podařilo postoupit do play off. Je to ukázka toho, že se Vinohrady etablovaly mezi zavedené superligové celky?
„Florbaloví experti možná nebudou souhlasit, ale za mě rozhodně ano. Jsem rád, že odcházím v téhle stabilní době, protože to byl i jeden z cílů, které jsem si přál, aby SKV dosáhlo.
Teď si myslím, že je potřeba pokročit dál. Přeměnit se na tým, který není jenom stabilní, ale je drzý a agresivní. Protože takový je ‚moderní‘ florbal.“

Budeš nadále sledovat výsledky SKV?
„Rozhodně ano. Neberu svůj konec jako nějaký přepínač, který by vypnul můj zájem o florbal a SKV. Naopak – pořád mě to zajímá a do budoucna by mě lákalo i trénování.
Teď se hlavně těším na první zápas, na který budu moct přijít už jen jako fanoušek a SKV naplno podpořit.“

Co bys na závěr vzkázal podporovatelům a fandům SKV?
„Za vaši podporu obrovsky děkuju. Fandění a diváci ke sportu neodmyslitelně patří a pro nás to vždy byla obrovská motivace ukázat to nejlepší, co v nás je. Těším se, že se teď budu moct zapojit do domácího sektoru jako fanoušek a třeba zajít během zápasu do baru U Kníra.
Na závěr bych chtěl pozdravit i dva super podporovatele, mamku a taťku, protože za 12 let přišli snad na každý zápas, který mohli, a vždy nás s bráchou podporovali.“

Poslední otázka: přijmeš mé pozvání do dalšího dílu SKVělého podcastu?
„S velkou radostí.“